Obec Postupice

Podle smlouvy měl 1000 zlatých vyplatit okamžitě, dále uhradit papírníkovy dluhy, které činily 2496 zlatých a manželům Geiszlerovým vyplácet každý den 2 zlaté, dokud si nenaleznou vlastní obživu, či spíše nekoupí novou papírnu. Zbytek kupní ceny jim měl vyplatit v hotovosti. Papírník měl povoleno odvézt si všechny stroje a obdržel v Jemništi byt a palivo na rok zdarma. Smlouva byla sepsána 24. října 1793 a 18. února potvrzuje v Jemništi bývalý papírník, že kupní cena byla řádně splacena.

Postupická manufaktura - Manufaktura v úplných začátcích

Už v roce 1796 byla továrna plně zaměstnána. Všechno bavlněné zboží z okolí se zde bílilo, barvilo, tiskalo a odváželo se odtud do pražského skladiště, kde se třídilo a posílalo dále do Plzně, Brna a Vídně. Dělníci dostali zdarma stavební místa na stráni "Hůra" nad rybníkem a městečko vzkvétalo. Nalézalo se zde šest hostinců a žádný si rozhodně nemohl stěžovat na nedostatek zákazníků.
          Se vznikem továrny došlo ke vzrůstu počtu obyvatel, především německy mluvících. To znamenalo problémy pro děti místních, neboť ve škole se začalo vyučovat německy, což byla učitelova povinnost, protože jeho úřad plně podléhal vrchnosti. Zvýšil se však obrat hostinců, stoupla spotřeba alkoholu a také počet loupeží, vražd, rvaček a jiných trestných činů. Při takovém zvýšení obyvatelstva nelze v žádném případě předpokládat, že by mohlo jít o přírůstek přirozený. Spousta lidí nalezla v podniku práci na některém z následujících míst: mykač bavlny, tkadlec, rytec tiskařských forem, tiskař, barvíř, mandlíř, bělič a mnoho dalších pomocných dělníků.    K pomocným činnostem byly hojně využívány děti. Jenže už v roce 1798 byl na panství nedostatek dívek pro práci děveček a služebných, což hrabě vyřešil tím, že požádal vojenské velitelství o děti z armádních zaopatřovacích ústavů na výpomoc ve výrobě. Velitelství mu nejen ochotně vyhovělo, ale dokonce místo žádaných 20 dětí poslalo 16 chlapců a 19 dívek. Dětem bylo nejprve poskytnuto přístřeší, strava, ošacení a 2 kr. denně, ale předpokládalo se, že po zaučení si na sebe budou vydělávat samy. I když bylo předem stanoveno, jak dlouho smí děti pracovat, začaly se objevovat stížnosti na jejich přetěžování, náročnou práci a příliš dlouhou pracovní dobu. Dokonce se do Postupic vypravila kouřimská vyšetřovací komise, avšak nedochovaly se ani výsledky jejího pátrání, ani zprávy o nějakém potrestání. Nelze však přehlédnout fakt, že děti se na práci v továrně připravovaly už odmala - ve škole se totiž povinně učily základy tkaní a předení7. Až v roce 1842 byla zákonem zakázána práce dětí pod deset let.
          Obrat továrny předčil všechna očekávání a Rottenhan v roce 1802 zrušil přádelnu v Červeném Hrádku a výrobu přenesl do nové strojní přádelny, zřízené v údolí Popovického potoka, dodnes zvaném Podlesí (německy Heinrichsthal, údolí Jindřichovo). Právě podleská přádelna se zařadila mezi nejmodernější v zemi a v roce 1803 za ni Rottenhan dostal pochvalu přímo od císaře. Ještě v tom samém roce se v tiskárně objevil nedávný vynález - válcový tisk8. Ten poprvé užívala firma ve Warnsdorfu a hned poté v Postupicích.
          Postupická manufaktura patřila od roku 1799 Rottenhanově ženě Gabriele. Po její smrti v roce 1806 se vrátila zpět svému zakladateli. Ale tři roky po manželčině smrti umírá i hrabě. Jeho smrt měla velký dopad na chod i rozvoj továrny, jejíž činnost se snížila a především bylo přerušeno obchodní spojení s podniky v Červeném Hrádku, a to vše v době, kdy se vzhledem k situaci v zemi mohl obrat prudce zvýšit. Z Hrádku se přestaly vozit kartouny k potištění a tím se přestaly naplno využívat stroje.

Postupická manufaktura - Druhá generace vlastníků
Podniky zdědily Rottenhanovy dcery a majetek byl přepsán na jména jejich manželů. Červený Hrádek vlastnil hrabě Jiří Buquoy, manžel Marie Gabriely, a Postupice převzal do svého vlastnictví Jan Rudolf Chodek, manžel Marie Isabelly. Toho však podnikání příliš nezajímalo, zvláště po státním bankrotu v roce 1811, kdy pozice továrny opět zakolísala. V důsledku nepříznivých poměrů by musela být činnost zastavena, kdyby podniky neodkoupil Chodkův podnikavější švagr - filozof, matematik a vynálezce hrabě Jiří Buquoy, který se zasloužil o její vyšší technologický rozvoj. Aby získal větší počet odběratelů, zřídil sklad ve Vídni a v roce 1818 se mu podařilo od gubernia získat nové oprávnění pro svou osobu, neboť staré přestalo platit po smrti Rottenhana. Avšak jeho snaha vyšla naprázdno a od 17. dubna 1818 byly fabriky zcela zastaveny a v provozu zůstalo pouze bělidlo, kde se zpracovávalo cizí plátno a tkané zboží z okolí9. Zpráva o ukončení výroby na panství Jemniště vzbudila ohlas dokonce i v úředních kruzích. Kouřimský krajský úřad zkoušel apelovat na gubernium, neboť se jednalo o jednu z nejstarších a nejlépe zařízených manufaktur v zemi a mnoho zapracovaných dělníků by ztratilo práci. Ale nedalo se nic dělat.
          Pak se výroba v Postupicích odmlčela, a tak došlo k velkému úbytku obyvatel, protože byli nuceni odejít za prací, často i do zahraničí. Ti, kteří zůstali, pracovali doma na svých vlastních stavech. Ve 20. letech se činnost částečně obnovila, v roce 1822 dokonce v panské režii, ale není známo, jaký byl rozsah výroby, ani jak dlouho trvala. V té době byla v provozu přádelna na Podlesí i kartounka s tiskárnou v Postupicích. To vše řídil Josef Knaf a hlavní sklad byl v Karlíně.

Postupická manufaktura - Obnovení výroby
V roce 1828 prodal hrabě Buoquoy panství Jindřichovi a Sidonii Chotkovým, a tak opět došlo k výměně majitelů. Od nich si budovu přádelny pronajal pražský obchodník Karel Emil Otto a už v srpnu 1828 pro ni získal povolení, což bylo pochopitelné, neboť úřady jeho úmysly jen uvítaly. V místním kraji byl totiž nedostatek pracovních míst a jedinou možnost nabízelo zemědělství, které však nedostačovalo. Na místo ředitele přádelny nastoupil Josef Knaf, zároveň i ředitel bělidla, které pracovalo na účet vrchnosti. Avšak tkalcovna s tiskárnou byly zrušeny. Otto brzy získal společníka, kterým se stal další pražský obchodník František Linke a 23. září 1829 uzavřeli smlouvu o pronájmu všech budov na dobu 20 let (od 1.1. 1830), za 1382 zlatých ročně. Vzniklá firma Otto - Linke měla ve štítě rakouského říšského orla10. Do Postupic se vrátil život. Otto, ačkoli neměl s bavlnářstvím vůbec žádné zkušenosti, rozšířil provoz, nakoupil nové anglické přadlácké stroje a zaměstnal na stálo 240 lidí a dalších 1200 tkaním kartounů doma. Začali zpracovávat zámořskou bavlnu značek Georgia, Domingo, Suratte, Kirgagarz, Biancovilla a další. Upředenou přízi zpracovávali soukeníci a punčocháři ve Vlašimi, Domašíně, Benešově, Štěpánově a další část se vozila do Prahy. V té době se pracovalo na 75 továrních stavech a roční výroba byla 10 - 12 tisíc kusů po 120 loktech. Od roku 1834 se bělidlo a výroba obchodního plátna zastavila, protože v okolí vzniklo mnoho domáckých bělidel. Výroba se zaměřila na vlněné a bavlněné příze a tkaniny. Ale František Linke v roce 1846 zemřel, a tak na jeho místo nastoupila manželka Anna a firma musela být přejmenována na Otto - Linke - vdova.

Postupická manufaktura - Další osudy
V roce 1871 projevil zájem o velkou přádelnu v Postupicích Josef Skorkovský z Humpolce, ale k nájmu nedošlo. Budova byla od 1. července 1872 najata Antonínu Slavíkovi a Simonu Hellerovi pro továrnu na doutníky. Po ukončení nájmu roku 1874 měl o budovy i stroje zájem František Hofmann, účetní pivovaru v Holicích a K. C. Menzel, který si chtěl najmout i pejchovnu.
         Prostory bývalé přádelny na Podlesí byly přeměněny na panskou pilu na výrobu šindele. Až v roce 1871 obnovil Jiří Moser tkalcovství. Nejprve najal jen jednu budovu pro dvacet mechanických stavů (s vodním pohonem) a postupně nájem rozšířil na celou budovu. V továrním domě v Postupicích byly umístěny stroje na výrobu lepenky. Moser byl v Postupicích ještě v roce 1877, ale rozsah ani druh jeho výroby není známý. Znovu se zde nepříznivě projevila závislost provozu na vodní síle a ještě zchátralé vodní kolo. Nový zájemce o pronájem Josef Brondeis z Prahy navrhl postavit parní stroj, ale majitel velkostatku to odmítl. Tímto krátkozrakým rozhodnutím odsoudil průmysl k zániku. Nevyužívaná budova rychle chátrala, takže v roce 1892, kdy se vyskytl další potencionální nájemník, Eduard Neustadtl z Prahy, vzbuzovala již dojem zříceniny11
        Ale i smrt s neštěstím navštívili továrnu. 26.října 1856 byla strojem zabita Barbara Hovorková, žena továrního dělníka. 27. srpna 1859 přišel o ruku Josef Brabenec a 15. října toho samého roku usekl stroj ruku Marii Havlíkové.
         V roce 1906 přišla do Postupic velká povodeň a dokonala dílo zkázy. Část přádelny v Podlesí byla stržena a zbytek sloužil k obývání. Ani postupické tovární budovy nedopadly nejlépe. Gotická sušárna byla stržena již v roce 1874, velká dvoupatrová budova byla přeměněná na mlýn, z dlouhého křídla bývalých tiskáren vznikla mlýnská stodola a budova při silnice byla opravena na panskou hospodu. Do bývalé správní budovy se přestěhoval lesní úřad a v pejchovně vznikly byty (pejchovnu později také strhla povodeň).

V Postupicích stála tvrz ještě roku 1702 při samém dvoře. Vzhledem k tomu, že se stala součástí dvora, byly její části postupně zbourány nebo přestavěny pro jeho potřeby.

Postupice se připomínají již před rokem 1205, kdy zde Vchyna daroval nějaký statek Ostrovskému klášteru. Ve 14. století zde byl farní kostel, jehož patrony byli Kostkové z Postupic. První z nich Zdeněk, se ještě roku  1379 psal  z Křemenic. V letech 1387-1396 se s ním setkáváme jako s patronem  v Postupicích, roku 1400 věnoval  hojnou almužnu klášteru Benešovskému, v němž založil každodenní mši a slavné služby za své předky. Naposledy  se připomíná roku  1401. Jeho starší syn Vilém roku 1406 obdařil zdejšího faráře novými platy. Od r. 1410 až do své smrti proslul jako válečník, napřed bojoval v Prusích a později v řadách vojska pod obojí. Od r. 1415 sem jmenoval kněze s bratrem Zdenkem, kterému Postupice postoupil, když získal Hrádek, Litomyšl a další zboží. Jak dlouho Kostkové Postupice drželi, není známo.

V letech 1526-1536 byl pánem na Postupicích Václav Popovský z Bezejovic. Ten nechal zapsat svůj statek Postupice své manželce Alžbětě z Talmberka ale tak, aby ona po jeho smrti (1540) zapsala polovici tohoto statku jeho bratrovi Přechovi. Alžběta tak dlouho nečinila, až k tomu byla donucena zemským soudem. Držela tedy r. 1542 polovici pusté tvrze v Postupicích  s příslušným zbožím a druhá polovice připadla roku 1550 Mandaléně dceři Přechově a manželce Kryštofa Skuhrovského.Tuto polovici  prodali její dědici  roku 1574  Pavlovi Malovcovi  z Libějovic.

Druhá polovina Postupic dostala se neznámým způsobem Adamovi Předborovi z Radešína a jeho sestře Anně. Ti se o ni sice roku 1566 dělili, ale hned poté Anna bratrovi svou polovinu postoupila. Ten ji pak držel až do své smrti. Až jeho dcera Lidmila Říčanská z Radešína prodala Postupice roku 1580 Pavlovi Malovci, který tak měl od tohoto roku v majetku celý statek. Posledním svým pořízením odkázal Postupice své manželce Anně z Říčan tak, aby po její smrti přešly na Pavla z Říčan a roku 1584zemřel. A protože Anna zemřela již roku 1586, dostal se Pavel záhy k dědictví. Držel Postupice až do r. 1593, a pak je připsal své manželce Anežce roz. z Hodějova. Ta je již roku 1596 postoupila Janovi nejstaršímu z Říčan a na Popovicích. Ještě toho roku je držel Mstidruh Malovec z Malovic.

Roku 1598 je koupil Jiří z Talmberka. V držení tohoto rodu zůstaly Postupice více jak sto let. Po Jiřím následoval syn Jan, který všechno své jmění odkázal roku 1663 bratru Františkovi z Talmberka a na Vlašimi. Když se r. 1665 jeho synové dělili o pozůstalost, připadl Jankov a Postupice synu Rudolfovi. Ten je prodal roku 1694 svému bratru Janovi Fr. Kryštofovi biskupovi Hradeckému. Po jeho smrti roku 1698 dědil vše jeho nezletilý synovec Jan František.  Nedlouho poté byly Postupice přikoupeny k Jemništi.

Kostel sv. Martina, jehož nejstarší část pochází z doby před polovinou, či okolo roku 1250, stojí na jižní straně náměstí Sv. Čecha obklopen bývalým farním hřbitovem.

Z původní gotické stavby se zachoval pouze presbytář, jehož východní okno má dodnes gotickou kružbu. Klenba presbytáře má dvě pole s gotickými žebry. Loď kostela o dvou lodích má valenou výsečovou klenbu a spolu s věží pochází z barokní úpravy, kterou roku 1718 provedl tehdejší patron kostela hrabě František Adam z Trauttmansdorffu. V přízemí věže je umístěna sakristie, nad kterou byla roku 1864 zřízena oratoř a spolu s předsíní i schodiště na ni. Věž kostela s cibulovitou bání, pokrytou měděným plechem, ční do výše 27 m. Při opravě kostela v roce 1825 byl vrchol věže opatřen makovicí a dvouramenným křížem.

Ve věži se dnes nachází pouze jeden zvon, lidově nazývaný Sv. Kateřina, i když podle nápisu by se měl spíše jmenovat Sv. Vít. Pochází z 16. století a jen díky své historické ceně přečkal dvojí rekvírování zvonů za obou světových válek. Zvon je 62?cm vysoký a jeho průměr je 97 cm. Na zvonu je gotickým písmem nápis „Ke cti a chvále pánu Bohu i také všem svatým apoštolům svatému Vítu jest dělán zvon“. V roce 1799 byly dva starší zvony přelity, z nichž jeden, zvaný Sv. Martin, dostal tuto podobu. Byl 72?cm vysoký a 97?cm v průměru. Nahoře měl německý nápis v českém překladu znějící „Jan Václav Kühner slil mne v c. a k. Novém Městě Pražském roku 1799“. Na plášti zvonu byly reliéfy sv. Jana Nepomuckého a svatých Jana a Pavla, mučedníků římských. Druhý zvon, zvaný sv. František, se stejným nápisem byl na svém plášti opatřen reliéfy sv. Jana apoštola, sv. Pavla apoštola a sv. Jana Nepomuckého. Tyto zvony byly v roce 1917 sejmuty z věže a roztaveny pro válečné účely. V roce 1926 byly pořízeny na věž kostela sv. Martina tři nové zvony jako náhrada za zrekvírované zvony v době 1. své války. Zvony dodala firma Buřil a Riss v Kuklenách (dnes součást Hradce Králové). Největší nesl jméno sv. Martin, vážil 473?kg a měl nápis „Pějme Pánu píseň novou“. Druhý zvon jménem sv. Václav vážil 190?kg a nesl nápis „Od moru, hladu a války vysvoboď nás, Pane“. Třetí, nejmenší, vážící 57?kg byl beze jména i bez nápisu. Náklad na jejich pořízení byl 17 778 Kč. Tyto zvony byly za druhé světové války opět zabaveny pro válečné účely.
Na severní straně věže stál až do roku 1971 dřevěný misionářský kříž z roku 1752, který stál původně uprostřed náměstí, a to až do doby, kdy zde po roce 1800 byly postaveny domy. Kříž se dostal k rohu čp. 122 a zde stál až do roku 1909, kdy byl přemístěn ke kostelní věži.

Na jižní zdi chrámové lodi byl v roce 1971 po otlučení omítky objeven pozdně gotický portál se sedlovým obloukem z červeného pískovce, dnes bohužel již dosti zvětralý působením agresivních kyselých dešťů z posledních desítiletí 20. století. Do jižní stěny předsíně jsou zasazeny dva náhrobní kameny se znaky pánů z Říčan. Na levém byl dnes již chybějící nápis „Leta Páně 1586 ve čtvrtek po sv. Matouši umřela urozená paní paní Anna Malovcová z Říčan a na Popovicích a tuto jest pochována, očekává příští Syna Božího, Pána a Spasitele svého“. Na druhém kameni je nápis „Lete Páně 1578 v sobotu po svatém Pavlu na víru obrácení umřel jest Šebestián, syn urozeného pána pana Šebestiána z Říčan a na Popovicích a tuto odpočívá“. Vpravo od těchto náhrobníků vedle dveří na kruchtu je v zemi zasazený žulový kříž ve tvaru srdce s již nečitelným nápisem „LETA PANE 1762 DNE 6. BRZEZNA USNUL W PANU ANTONIN KAISLER STAR 117 LET OCZEKAWA IE SLAWNEHO Z MRTWYCH WSTANL“. Tento žulový kříž sloužil za náhrobek u hřbitovní zdi a stál na ní až do roku 1913, kdy byla zeď zbourána, a bývalý hřbitov dostal oplocení ze sloupků a laťových polí.

Vnitřek kostela zdobí tři barokní oltáře z doby přestavby kostela v roce 1718. Na hlavním oltáři je umístěn obraz sv. Martina dělícího se s žebrákem o vlastní plášť. Po stranách oltáře stojí sochy, vlevo sv. Ivana a vpravo sv. Františka Xaverského. Na levé straně chrámové lodi u vítězného oblouku se nachází oltář Panny Marie chovajícího Ježíška na klíně. Po stranách oltáře stojí sošky, vlevo sv. archanděla Michaela a napravo sv. Jana Nepomuckého. Naproti na pravé straně se nachází oltář sv. Jana Křtitele po stranách se soškami, vlevo sv. Vojtěcha biskupa a vpravo sv. Františka z Assisi.

Na západní straně kostelní lodi stojí dřevěná kruchta s varhanami z roku 1900, postavenými za 308 zl. varhanářem Josefem Votrubou z Počátek, které vystřídaly varhany z roku 1839 postavené za 200 zl. Matějem Walterem z Divišova. Ty nahradily nejstarší varhany z roku 1698 od Jana Knesla.
Jižní strana presbytáře byla v roce 1718 prolomena barokními okny, dnes opatřenými barevnými vitrážemi, z nichž jedna, darovaná roku 1939, rodinou Kneškovou, znázorňuje Narození Páně a druhá, darovaná roku 1938 rodinou Pavlovou, Zvěstování Panně Marii archandělem Gabrielem. Barevná okna v lodi kostela znázorňují české zemské patrony sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého, sv. Ludmilu a sv. Anežku českou.

Z roku 1972 pocházejí nové hlavní dveře, kostelní lavice a do chrámové lodi zavěšený křišťálový lustr. Křížovou cestu namaloval v roce 1846 pražský malíř Jan Mysliveček (1812 - 1882) , který je i autorem obrazu sv. Jiljí na hlavním oltáři děkanského kostela ve Vlašimi.

Velký kříž s postavou ukřižovaného Krista na epištolní (pravé) straně vítězného oblouku daroval v roce 1807 Tomáš Málek z Prahy. Na protější, evangelijní  (levé) straně, stála až do sedmdesátých let 20. století kazatelna, darovaná roku 1802 kostelu hraběnkou Gabrielou z Rottenhanu jako projev uznání, když farnost postoupila za náhradu pozemky pod farou pro rozvoj postupické továrny.

Od srpna 1864 se opravoval postupický kostel. Překládala se dlažba v lodi, chrámová předsíň se zvýšila o patro, přeložila se střecha a vyměnily se podle potřeby trámy krovu. Také byla báň věže kostela pobita osikovým šindelem. Při této příležitosti se též zřídila oratoř se schodištěm na ni, pro některé z řad měšťanů. Stavba byla dokončena v roce 1865 mistrem Janem Frkem z Postupic. Na tuto oratoř přispěli podílníci Jan Kankovský 54 zl., Antonín Mootz 34 zl., Václav Kankovský 34 zl., Josef Pauer 39 zl., Josef Hotovec, sládek 24 zl., Jan Žížala, pekař 6 zl., věžnický pan správce Zahálka 6 zl. a Jan Frk, stavitel 5 zl. 20 krejcarů. Toto právo užívání oratoře nešlo přenechat nebo s usedlostí prodat a zaniklo v případě, že rodina podílníka vymřela.