- Podrobnosti
-
Zveřejněno: 17. 10. 2017 12:15
Tam, kde se dnes říká „v Ohradách“, stávala ve XIII. stol. tvrz zvaná Debrník a kolem ní se rozkládala ves Třebešice. Asi čtvrt hodiny na západ od této vsi stojí kostel slohu románského, který je asi tak starý jako tvrz debrnická.
Ve starých listinách uvádí se tento kostel pode jménem Debrník (asi podle léčivé rostliny bedrník, která zde tehdy snad hojné míře rostla). V soupisu kostelů, který kolem roku 1350 dal poříditi první arcibiskup pražský, Arnošt z Pardubic, jest uveden kostel Debrník jako farní kostel. Patřil do arciděkanství kouřimského a k děkanství štěpánovskému. Že byl farním kostelem, vysvítá z toho, že roku 1384 odvedl 9 grošů královského desátku.
Zakladateli tohoto kostela byli vladykové usedlí na tvrzi Debrník. Nejstaršími nám známými z rodu těchto vladyků jsou bratří Valkoun, Jan a Jaroslav z Třebešic, kteří s Vikéřem vladykou z Bílkovic jako patronové kostela debrnického učinili návrh, aby po smrti faráře Petra byl potvrzen za faráře z Debrníku kněz Havel z Domačína, což se stalo 10. prosince 1358.
Roku 1364 zemřel zde farář Václav a za něho byl ustanoven kněz Martin z Podháje. Od roku 1377 až roku 1380 byl zde farářem kněz Václava, který se stal farářem v Líbeznících.
Roku 1405 panoš Ctibor z Moravčin u Vlašimi, jako vykonavatel poslední vůle dvou svých bratří a sestry, vykázal na spásu duše své i řečených pokrevenců a předků svých faráři Zdislavovi a jeho nástupcům roční důchod půl kopy grošů pražských.
Při kostele Debrnikém bývalo i střídnictví, což vysvítá z toho, že 5. října roku 1408 Jan řečený Podnávec z Těptína, vladyka z Bílkovic, odkázal dvě kopy grošů, kterýž úrok měl odváděti panoš Slávek seděním na Březině. Roku 1413 Anna z Třebešic, vdova po Vchýnovi z Třebešic, odkázala své věnné dědictví na Třebešicích a Debrnici svým synům Jarošovi, Janovi a Uhánovi z Třebešic.
V husitských dobách přidrželi se osadníci debrničtí učení M.J.Husa a kalichu. Po utišení bouří husitských sídlil na Třebešicích rytíř Valkoun z Třebešic, který roku 1448 s lidem svým pomáhal panu Jiřímu z Poděbrad dobýti Prahy. Rod rytířů z Třebešic na Třebešících vymřel během XV. století a na Třebešicích se usadili cizí rodové. Roku 1544 dal do obnovených desek zemských vložiti své dědictví v Třebešicích rytíř Václava záhora ze Záhoří a to: v Třebešicích tvrz, dvůr poplužní a celou ves. V Debrníku dva dvory kmetcí (selské) s podacím právem kostelním, v Březině díl, v Slotějově pusté kmetcí dvory, kterých více jak 25 let užíval po Janu Mračském z Dubé a Janu Sulkovi z Hrádku. Rytíři Záhorové nepochybně přišli do Třebešic z Čeňovic, neboť tam se tento rod připomíná. U hájovny Březiny je les Slotějov. Na jeho místě stála asi ves Slotějov, která již roku 1544 byla pustá.
Rytíři Záhorové asi té doby opustili starou tvrz a vystavěli blíže kostela nový hrad, který nazvali Třebešice. Toto jméno se během času přeneslo i na kostel a jméno Debrník kleslo v zapomenutí. "Hrad Třebešice" prošel mnohými úpravami do podoby barokního zámku, který v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí stejně jako přilehlý park a rybníky.
Po Václavu Záhorovi nastoupil jeho syn Adam Záhora a po něm Jan Záhora ze Záhoří a na Třebešicích, který v úterý po sv. Vavřinci roku 1598 odkázal svůj statek třebešický bratřím Lukaveckým z Lukavce a na Souticích. Jan, Petr, Jindřich, Matěj a Jiřík, bratří Lukavečtí z Lukavce, prodali v pondělí po památce sv. Janu Křtiteli roku 1599 své dědictví, které jim roku 1598 odkázal Jan Záhora ze Záhoří, a to tak, že jim všechněm společně náleželo a to: tvrz Třebešice se dvorem a s kostelním právem podacím, vesnice Třebešice a Litichovice s příslušenstvím rytíři Václavu staršímu Věžníkovi z Věžník a na Věžnících. Tento starý rytířský a později hraběcí rod psal se z Věžník podle své tvrze, která stála ve Věžnících u Městečka. V erbu Věžníkové měli: hlavu bílého věžníka čili chrta se zlatým obojkem k pravé straně obráceného v poli modrém a nad přilbou jako klenot tutéž hlavu věžníkovu. Václav z Věžník zemřel roku 1603. Synové jeho Markvart a Václav rozdělili se o otcovské dědictví tak, že Markvart obdržel Věžníky a Václav Třebešice. Třebešický statek tenkráte obsahoval: Třebešice dvůr, pivovar, mlýn Klinotovský, 13 statků a celé podací právo kostelní. V Slověncích 1 člověka, v Bílovicích 10 statků a dvůr panský, v Takoníně 6, v Radošovicích 5, v Litichovicích 8, v Bojkovicích 10 statků a potok Chotýšku.
V úterý po památce J. Husa roku 1620 přikoupil Václav z Věžník ku svému panství třebešickému statek Chotýšanský od paní Johanny Chobotské z Chýš a z Ergerku, vdovy po Vilémovi Chobotském z Ostředka. Tak spjaty jsou dějiny Třebešic s dějinami Chotýšan. Až do roku 1624 skvěl se na zdejším kostele kalich, neboť osadníci i držitelé statku třebešického byli kališníky, to je, přijímali pod způsobou chleba a vína. Téhož roku opustil poslední kališnický farář zdejší faru, protože tak nařizoval mandát bělohorského vítěze Ferdinanda II. Jisto je, že tenkráte mnoho zdejších osadníku trpělo pro svoji víru i několik jich tajně uprchlo do ciziny. Kostel Třebešický jako kostel filiální byl svěřen pod správu děkanům divišovským. Po Václavu z Věžník dědil Třebeišice jeho syn rytíř Odolan z Važník na Třebivlicích a Třebešicích, rada císaře Ferdinanda III., který měl za manželku dceru Adama Kuplíře ze Sulevic, s níž obdržel Třebivlice, a proto se také na Třebivlicích a Třebešicích. Odolan z Věžník prodal dne 1. července 1651 statek třebešický, totiž sídlo, ves s filiálním kostelem, Litichovice a 4 grunty v Bejkovicích rytíři Tomáši Sohierovi z Windmühle, měšťanu pražskému a jeho manželce Otilii, dceři Serváce Engla z Engelflussu a na Mníšku. Paní Otilie Sohierová zemřela dne 17. ledna roku 1657 a je pochována ve zdejším kostele. Protože ke koupi statku třebešického půjčil tchán Tomáše Sohiera poustoupili statek třebešický Janu Tomáši Sohierovi z Windmühle, svému synu.
Rytíř Tomáš Sohier z Windmühle a na Třebešicích, který byl nejvyšším laitenentem Wernierského regimentu kyrysníků, zemřel 9. ledna roku 1679 a pochován je ve zdejším kostele. O tomto rytíři se zachovala tato lidová pověst: Když pan Sohier jako podplukovník u kyrysníků sloužil a proti Turkům bojoval, upadl do zajetí. Turci ho nutili, aby přijal jejich víru. Posléze mu určili, aby se do druhého dne rozmyslil, jinak, že bude prodán do otroctví. Rytíř v noci tvrdě usnul. Když ráno se probudil, seznal, že je v lese a na svobodě. Po chvíli spatřil sedláka, kolem se ubírajícího. Otázal se ho, kde by byl? I dozvěděl se, že je „na Boukovci“, nedaleko svého zámku třebešického. Aniž by šel nejprve domů, putoval i s okovy na Sv. Horu. Jakmile tam vstoupil do kostela, spadly mu okovy s nohou. Na památku obětoval ony okovy a pln radosti vrátil se do Třebešic.
Sohierové přikoupili ke statku třebešickému statek čeňovický. Oba tyto statky zdědila Marie Magdalena, rozená svobodná paní Sohierová, která se provdala za Františka Bechyně z Lažan a na Rozsochatci. Po její smrti roku 1704 prodal František Bechyně po ní zděděné statky a to: Třebešice a Čeňovice Juditě Alžbětě provdané i rozené hraběnce z Götzu, choti Jana Maxmiliána hraběte z Götzu, majitele panství Šternberského, který byl apelačním radou a tajným radou císaře Karla VI. Jejich dceru Marii Barboru z Götzu pojal za manželku František Antonín hrabě z Roggendorfu. A tak tomuto hraběti připadlo panství šternberské a třebešické. Týž zemřel již roku 1739, velice svůj majetek zadluživ. Vdova po něm a jeho dědička, hraběnka Marie Barbora z Rogendorfu, prodala dne 30. června 1752 statek třebešický a čeňovický, k nimž od panství šternberského přidala dvůr Vysokou Lhotu, vesnice Libež, Nemíž a Slověnice pod jménem statku vysokolhotského klášteru Emauzskému v Praze, protože tento klášter veselému panstvu půjčil 7.000 zl. a dobře si je na jejich majetku pojistil. Tak za 7.000 zl. stal se majitelem statku třebešického, čeňovického a vysokolhotského klášter emauzský a drží statky ty dosud.
Roku 1752 byl ustanoven v Třebešicích ředitelem panství a farářem P. Columbán David, za něhož postavena byla první dřevěná školní budova blíže nynějšího 8. čís. pop. a prvním učitelem na ní byl ustanoven Jan Chlumecký.
Kostel třebešický měl značný počet šperků („uniones“), neznámo však, od koho darovaných. Jelikož kostel byl bez klenby a měl již chatrnou střechu, opat emauzský Anselm Winter žádal roku 1768 za dovolení, aby šperky tyto byly prodány a výtěžek, aby obrácen směl býti na sklenutí a opravu kostela; konsistoř žádané dovolení k tomu udělila.
Roku 1771 zemřel P. Columbán David a pochován je po pravé straně hlavního oltáře ve zdejším kostele. Na místě zbořeného 10. pop. čísla stojí dnes 43. pop. čísla a naproti němu stál pivovar, který se zde připomíná již roku 1603. Voda k vaření piva brala se ze studny, která se jmenuje „Barbora.“ Ta patřila k čís. 10 a nyní k čís. 11. za to dostávali majitelé těchto čísel pivo, pro které si chodili do pivovaru s „lineárem“ (pravítkem), na němž jim pan starý udělal za máz velký a za žejdlík malý vrub. Když byl lineár popsán, vruby se spočítaly, počet zanesl do knihy, lineár se pořízl a pro pivo se chodilo dále.
Ale ještě větším dobrodiním pro obec bylo založení lihovaru v nynějším pop. č. 3., kde jestě dnes čteme na štítě nápis v řeči samospasitelné (německé) Spiritus Aparát. Staří lidé dosud říkají, že chodí do „aparátu“.
Občané se uchylovali k silnějšímu trunku a hodovali mu a kartám tak důkladně, že mnoho usedlostí bylo následkem předlužení prodáno ve veřejné dražbě. V obci bývaly časté pračky i vražda se stala v hostinci čí. pop. 3. dne 24./XII. 1872 zabit Václav Janda.
Aby milostivá vrchnost poddané své na uzdě držela, měla dosti drábů a jim pomáhal i vrátný ze zámku.
Dosud žije dcera posledního vrátného Františka Nohy, stařenka Anna Heřmanová, která vypravuje, že jejímu otci říkali „Honzo, křič!“. Býval starý Noha dobrák od kosti. Když dával tělesný pardus (trest), říkal poddanému: „Honzo, křič“! a to proto, aby křikem vypláceného byla milostivá vrchnost dohnána k útrpnosti, nebo aby se zdálo, že vrátný řádně koná svoji povinnost.
Roku 1797 postavena byla dřevěná školní budova, která měla č. p. 2. a stála proti zámku. Dodnes vidíme kamenné schody, které vedly k této budově, v níž se vyučovalo do roku 1830, kdy vystavěna byla školní světnice v zámeckém dvoře, ale učitelé bydleli v č. p. 2. až do roku 1865. Potom tam bydlela vdova po vrátném Františku Nohovi a truhlář Pěnkava. Domek tak sešel, že roku 1882 musel býti zbořen.
Roku 1829 byla přistavěna část kostela ke straně západní.
Roku 1865 upravena byla školní budova z obecního špýcharu o jednom poschodí.
Roku 1879 bývalý konvent emauzský odevzdal klášter a statky své benediktínům berounským.
Roku 1876 byla jednotřídní zdejší škola proměněna na školu dvoutřídní a prvním řídícím učitelem byl jmenován dosavadní její správce Antonín Pavlovský.
Roku 1887 byla škola rozšířena na trojtřídní školu. Protože budova školní byla malá, byla k ní roku 1899 přistavěna třída, kabinet, schodiště a záchody.
Roku 1922 bylo pro školu koupeno rozsáhlé letní cvičiště.
Pod Blaníkem, rok 1922 (sborník)
