Sklářský průmysl v Ostředku se odehrával na ostředeckém statku, kde prožil dvě oddělená údobí své činnosti. První bylo v 18. století, druhé ve stoletá následujícím. Pro bližší poznání osudů první huti se nedochoval dostatek pramenů, takže je můžeme podat je n útržkovitě. Zejména nejsme informováni o jejích začátcích. V roce 1717 zjistila visitační komise zemského katastru, že na statku je skelná huť, zřízená před dvěma lety, tedy roku 1715. Sála „u mlejna“ a měla šest pánví. Tehdy však se v ní už čtvrt roku nepracovalo pro nedostatek palivového dřeva i potřebných sklenářských surovin. V nálezu je současně ještě zmínka o dvou stupních, které byly jistě v blízkosti huti a měly celkem osm stoup k drcení křemene. Zmíněným mlýnem, u něhož sklárna stála, byl mlýn v Líšnici, o jednom složení se stoupou a pilou. Z výkazů připojených tereziánskému katastru známe jména tří odborných pracovníků, totiž skelmistra (Franz Michel) a dvou puchýrníků, kteří ve stupních drtili křemen (Jakub Růžička a Jan Sterfer); ostatní pracovníky lze doložit pouze ze záznamů matričních. Skelmistr Michel bydlel u huti, skláře Diesslinga a Schmidta usadila vrchnost v Ostředku v chalupách, z nichž před časem zběhli jejich držitelé. Huť patřila majiteli statku a pracovalo tehdy pro jeho potřebu. Trvala patrně jen krátce, neboť´podle posudku visitační komise nemohla pro nedostatek surovin existovat dlouho. Kdy zanikla, lze usuzovat opět jen podle matričních zápisů: Jména zdejších sklářů se v nich vyskytují naposledy v roce 1719.
Když po letech v lesích opět dřevo dorostlo, byla na statku postavena další nová huť, blíže k lesům. Podle nejbližší vsi se označovala jako sklárna choratická. Také o ní nevíme mnoho. Známe jen jména dvou pracovníků (skelmistr Petr Gilbert a sklář Christian Khün) z jiného pramenu se potom dovídáme, že někdy koncem roku 1746 nebo počátkem roku následujícího byla na ostředeckém statku stržena stará sklená huť, která pracovala po osmnáct let a do značné míry zdejší lesy zdecimovala. Snad můžeme tuto huť lokalizovat do nynější osady Xaverov, v níž stála podle tradice sklárna. Dnes tu po huti není viditelné stopy, pouze před několika lety byly při obnově rybníka na návsi nalezeny kusy surového skla, sklářské strusky a dokonce i zlomky hutních pánví. Jiné místo, kde se dodnes nalézají četné skleněné střepy, je za Xaverovem směrem jihovýchodním na poli zvaném U kapličky, kterou prý podle lidové tradice postavili zdejší skláři. Opuštěná kaplička v širém poli, kam dnes nevede ani cesta, může vskutku představovat někdejší střed malé hutní osady. Že skutečně zde někde kdysi nějaké sklárna stála, to dokládá také označení „Hutě“, kterého se běžně užívalo ještě v 80. letech 18. století pro samotu, stojící tu poblíž nové osady vzniklé raabizací.
Nová kapitola v dějinách výroby skla na ostředeckém statku se začala koncem 20.let 19. století. To už byl Ostředek opět v soukromém majetku, na místě příslušníků feudálních šlechty však i tu už nastoupili příslušníci zámožné buržoazie. V roce 1819 koupil Ostředek ve veřejné dražbě chlumecký poštmistr Alois Zubatý. Podnikavý majitel se opět chtěl zbavit přebytečného dřeva, pro něž nalézal odbyt jen s obtížemi
Protože státní správa v této době již dbala na to, aby v vznikem nových skláren nebyly lesy ohroženy, musel Zubatý prokázat, že nejde o novou nuť, ale vlastně jen o obnovu někdejšího provozu. Ústřední komice také zjistila, že na blízku je k dispozici dostatek potřebných surovin (křemene, vápenec, hlína) i dřeva. Pražské gubernium dalo souhlas ke zřízení huti v dubnu 1828 a už v září téhož roku stála vlastní huť s několika pobočnými objekty. První nájemce byl skelmistr Franz Adler, jenž si najal novou huť na osm let za roční nájemné 400 zl. k. m. Protože na dokončení výstavby huti sám finančně nestačil,přijal za společníka skláře Jana Růžičku ze Zbraslavi.. Dostavěná huť byla posléze 15. září 1829 slavnostně vysvěcena na jméno Marie – k poctě manželky majitele. Proto se údolí, v němž sklárna stála, od té doby říkalo „Mariánské údolí“.
Počátky provozu huti nebyli úspěšné. Brzy nájemci ustoupili od smlouvy. V březnu 1830 pronajal Zubatý sklárnu firmě Lazar Pick a syn z Habrů, která měla v nájmu několik sklářských hutí v Čechách. Jednotlivé huti Pickové dále pronajímali. Pro Ostředek získali jako podnájemce mladého skláře Františka Kavalíra. O svízelných počátcích nové podnikatelské společnosti v Ostředku vypráví ve svých pamětech "Paměti babičky Kavalírové" (1930)Kavalírova manželka Antonie, jež byla sestřenicí prvního zdejšího skelmistra Adlera. V huti se vyrábělo duté skol, které vozili na trhy do okolí hlavně však do Prahy; část se ho rafinovala až na Českolipsko.
Po překonání počátečních obtíží, hlavně od doby samostatné Kavalírovy činnosti, provoz vzrůstal. Kolem roku 1835 jsou v Ostředku známi tito skláři: vedle Františka Kavalíra jeho bratr Václav, dva Adleroví, Karban, Fiala, Jejkal, Anděl, Jakub a Václav Suchý. O kvalitě výrobků z období Kavalírova svědčí to, že se mohl odvážit je vystavit na průmyslové výstavě uspořádané v roce 1833 u příležitosti návštěvy císaře Františka I. V Praze. Vystavené předměty pak věnoval do kabinetu vzorků Jednoty k povzbuzení průmyslu v Čechách.
Kavalír zůstal v Ostředku ještě za nového majitele statku, kterým byl od roku 1834 hospodářský kontrolor Václav Žemlička. V té době však již začal stavět svou sklárnu u mlýna Kácku na Sázavě. Pracovat tam začal v roce 1837, potom z Ostředka odešel. Práci tu po něm vedl švagr Josef Jejkal, který později zavedl také výrobu tabulového skla. I po odchodu Kavalírově zaznamenala sklárna činný provoz.
V roce 1844 koupil statek dr. Červinka, sklárna za jeho držení byla tvořena objekty: huť, zděné obydlí sklářského dělníka, kolna na materiál, obydlí skelmistra, obydlí sklářů, nízká budova obsahující stáj, kolnu a stodolu, nová stáj, dílna a příbytek truhláře, flusárna, nedostavěné obytná budova a k tomu ještě patřili tři dřevěné stupníky na drcení křemene.
Sklářská konjunktura však netrvala dlouho ani v ostředecké huti. Už počátkem 50. let minulého století prožívaly české sklárny novou odbytovou krizi, která měla nepříznivý odraz zejména tam, kde hustě zůstávaly odkázány na dřevěné palivo, jehož cena stále rostla. Ve stoupajících konkurenci mohly obstát jen ty podniky, které už zaváděly otop uhelný. V roce 1851 pracovalo v ostředecké huti, patřící Josefu Jejkovi, jen 21 mužů, dvě ženy a devět dětí.
Pro poslední léta existence ostředecké hutě se tradicí dochovaly zprávy o velmi špatných poměrech sklářů. Zejména v době, kdy pec načas vyhasla, přicházela do jejich rodin opravdová bída; tehdy chodívali dělníci po okolních vesnicích přímo prosit o potraviny.
Nedostatek levného palivového dřeva způsobilo, že ostředecká huť přestala pracovat. Z února 1883 máme zprávu, že zdejší sklárna už přes rok je mimo provoz, všichni dělníci již Mariánské údolí opustili. Poslední skelmistr z rodiny Jejkalů, Ferdinand, se tak zadlužil nevýnosnou výrobou, že byla huť v roce 1883 v exekuční dražbě prodána. Koupil ji jeho hlavní věřitel ostředecký obchodník Alois Bloch. Po dvou letech koupili zanedbanou huť dva společníci Karel Seidl a Josef Plachý, kteří se pak pokoušeli výrobu obnovit. Provoz byl však od počátku pasivní, takže se brzy opět rozešli, až nakonec zůstali v huti jen samotní skláři, bez práce a výdělku (asi kolem 1887). Potom odešli i oni, hledajíce namáhavě práci jinde. Rozptýlili se do různých skláren v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, i ve vzdálené cizině.
Budovy někdejší sklárny byly zbořeny po roce 1891. Na jejich místě zůstala jen bývalá kantina, později prodána jako obytné stavení novým držitelům. Dnes jenom něco střepů a zlomky hutních pánví, nalezení na místě sklárny připomínají zajímavou sklářskou výrobu v Ostředku.
