- Podrobnosti
-
Zveřejněno: 5. 1. 2018 12:55
Mgr. Ernest Fábik, Regionální muzeum Kolín – Muzeum lidových staveb v Kouřimi
Na letošní rok po dlouhé době připadlo čištění a oprava návesního rybníka v Bělčicích. Vypuštění rybníka byla událost, na kterou jsem jako obyvatel Bělčic a historik zabývající se místními dějinami a kulturou dlouho se zájmem čekal. Ústní tradice totiž do míst dnešního čp. 2 a 13 stojících na jeho břehu kladla tak zvanou tvrz, tedy opevněné středověké sídlo nižší šlechty. Ze vzpomínek pamětníků se vědělo, že při úpravě rybníka v 60. letech se na jeho dně v blízkosti tvrziště objevily do dna zapuštěné dřevěné trámy, kterými bagr nemohl pohnout. Brzy po vypuštění rybníka v září tohoto roku se na jeho dně pod vrstvou bahna tyto trámy opět objevily. O nálezu jsem informoval PhDr. Soňu Hendrychovou z Podblanického muzea v Benešově, která má území pod dohledem. S její pomocí jsme v průběhu září až listopadu místo prozkoumali a zdokumentovali. O předběžných, ale zajímavých výsledcích této práce bychom se s Vámi chtěli podělit.
Než se však podíváme na to, co se na dně a v okolí bělčického rybníka objevilo, je nejprve potřeba trochu nastínit historické souvislosti. Bělčice, tak jako řada jiných obcí v našem okolí, vznikly pravděpodobně již ve 13. století. Jejich vznik zapříčinila cílená expanze obyvatel, tzv. středověká kolonizace, která postupovala z úrodnějších nížin do vyšších poloh, kde hledala příhodná místa k založení sídel. Vsi byly zakládány králem, církví i šlechtou. První písemné zmínky o vsích v našem okolí, pocházející většinou až z 2. poloviny 14. století, vydávají informace o již zavedených vztazích a fungujících vsích. Například první zmínka o Ostředku, v předchůdci pozemkových knih, tzv. Deskách zemských, nás zápisem z roku 1356 informuje o sporu, který měl Slávek z Ostředka společně se Ctiborem z Vlkova o majetky v Tupadlech s Osvaldem z Čáslavi. První zmínka o Bělčicích je z roku 1391 (resp. 1385) v souvislosti s nedalekým Vestcem, kdy Markéta, manželka zemřelého Mikuláše z Vestce, obhájila své právo na dědictví ze vsí Bahnov (zaniklá ves v okolí Kozmic), Čakov, Lhota (dnešní Kácova Lhota), Vlkov a Bělčice, vše dosvědčila svým věnem z roku 1385. Na těchto i následujících zápisech je vidět náznak držby nižší šlechty ve středověké společnosti. Tito šlechtici, zvaní vladykové, zemani nebo rytíři jsou často v záznamech uváděni se svým predikátem - přídomkem uvádějícím jejich držbu. Ta se v závislosti na jejich bohatství mohla vztahovat k tvrzi nebo jen svobodnému statku, stejně tak držba vsí mohla zahrnovat jen část jejích hospodářských jednotek, selských usedlostí, zvaných „dvory kmetcí“ odvádějících úroční platy. Mnozí šlechtici byli povinni splňovat tzv. manské povinnosti k blízké královské, církevní nebo šlechtické instituci. Závazek převážně spočíval v povinnosti dostavit se ve zbroji (případně s doprovodem) k plnění služeb nebo k jiným úkolům, jako např. hlídání cest či vodních toků. Hospodářství a výživu tvrze zajišťovaly tzv. poplužní dvory, které stávaly v jejich blízkosti. Samy tvrze pak měly hlavně obrannou, obytnou a skladovací funkci, většinou jen s nejnutnějším hospodářským zázemím, svou roli však zde hrála také funkce reprezentační. Obranu nejčastěji zajišťoval vodní příkop a valy, které obklopovaly tvrz stojící na přirozeném či umělém návrší obklopeným ještě hradbou nebo palisádou. Tyto fortifikace však nebyly schopné čelit větším útokům natož obležení, maximálně drobným lokálním nesvárům, lapkům a divoké zvěři. V našem blízkém okolí je nápadná koncentrace tvrzí kolem cest, které od jihu směřují k brodu na řece Sázavě v Choceradech. Směrem na Benešov to jsou: Hrádek, Bělčice, Kozmice a Soběhrdy, směrem na Divišov: Vestec, Ostředek a Křešice. Příslušníci místních tvrzí spolu byli často propojeni skrze převody majetku a obchody, běžné jsou i vztahy příbuzenské a dědičné. To můžeme sledovat i v dalším zápise v Deskách zemských zmiňujícím Bělčice k roku 1395, kdy zde zemřel jistý Tomáš. O jeden lán polí se přihlásila Jindra z Bělčic, která jej uhájila proti Mojkovi z Křešic a jeho bratru Mikši z Ostředka řečenému Zúl. S Mojkovým bratrem, Mikšem neboli Mikulášem Zúlem a jeho synem Janem, se setkáváme i dále, ale v jiných souvislostech. A to, když na konci 14. století využili nastalé anarchie v době zajetí krále Václava IV. a vytvořili početnou skupinu lapků, kteří se uchýlili k loupežným přepadením podél cest. V Popravčí knize pánů z Rožmberka se v četných záznamech dočteme o loupežích koní, sukna i peněz, kterých se Zúl a jeho společníci dopouštěli. Mezi nimi nacházíme „holomky“ větších pánů jako pana Ondřeje z Dubé, Přísňaka z Kozmic nebo střelce Vádka od Ahníka z Křešic, který byl Zúlovým strýcem. V zápise z roku 1397 nalézáme mezi lapky i Procka z Bělčic, který se účastnil loupeže koření mezi Prahou a Benešovem. Po útěku krále Václava IV. z vídeňského zajetí v listopadu 1403, však Zúl nepřestal se svými loupeživými výboji a dokonce se zmocnil významného hradu Dubá. V červnu roku 1404 proti němu král svolal svou hlavní vojenskou sílu - zemskou hotovost, jejíž vyslání schvalovaly Zemské stavy složené ze zástupců šlechty, měšťanů a duchovenstva. Jejich družiny pak pod vedením arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, Zúla na hradě Dubá oblehly a zajaly. Jeho druhé, již dříve získané sídlo - Hrádek (nedaleko dnešního Hrádku Komorního), srovnala se zemí. Zúl byl společně s padesáti společníky (což mohla být jen část jeho družiny, Staré letopisy totiž v jednom zápisu uvádějí, že šlo jen třetinu) exemplárně potrestán, když byl 9. července v Praze na Šibeničním vrchu pověšen a jeho statky propadly králi. V souvislosti s těmito událostmi jsou zajímavé dva jinak běžné zápisy v Deskách dvorských – knihách provolacích, jejichž zápisy souvisely s tzv. právem odúmrti. Král, který byl vrchním vlastníkem půdy, ji propůjčoval, neboli dával v léno svým poddaným – leníkům. Pokud leník zemřel bez dědiců, byla po něm v Kouřimi, správním centru kraje, veřejně provolána tzv. odúmrť. O dědictví se se mohli přihlásit osoby činící si na něj nárok, což museli prokázat např. zápisem v Deskách zemských, pokud se tak nestalo, připadl majetek zpět králi. Dne 19. května 1404 tak byla provolána odúmrť po Ryškovi z Bělčic a hned v následujícím zápise stejného data po Markétě z Vestce, o jejich dědictví se nikdo nepřihlásil a proto připadlo králi. Zemřelá Markéta, byla pravděpodobně jiná osoba, než Markéta vdova po Mikuláši z Vestce, ta je totiž uváděna ještě v roce 1410, kdy v Semtíně u Olbramovic zemřel Otík syn Alberta. Ten držel vsi Semtín, Lhotu, Bahnov, Čakov, Bělčice, Vlkov a Žabonosy. Markéta, zde obhajuje své právo na dědictví ve zmíněných vsích vyjma Bělčic. Dalším možným držitelem Bělčic byl Procek z Bělčic (možná shodný s Prockem z roku 1397), který v zápise v Deskách dvorských z roku 1414 vystupuje jako svědek Zdeňkovi a Mojkovi z Ostředka ve sporu s Bohuňkem z Tismic a Hoště. Během 15. století a po následných husitských nepokojích, se drobnější državy nižších šlechticů začínaly sjednocovat v rukách bohatších pánů, není proto překvapující, že další zmínky o držitelích psaných po Bělčicích už v pramenech nenalézáme. Na začátku 15. století již nedaleko zpustlého Hrádku stál nový hrad, zvaný Veselé (později Komorní Hrádek), jenž byl v držení Racka Kobyly z Dvojic. Po jeho smrti pravděpodobně v roce 1422 převedla Anna z Úlibic své věno zahrnující hrad Veselé, mlýny, lesy, řeku a vsi Chocerady, Vráž a Vdolince (dnešní Údolnice) na Viléma Kostku z Postupic, který držel vsi Bělčice, Čakov a Bučinu. Po smrti Viléma přechází jeho statky na syna Bohuše Kostku, který zakoupil i sousední hrad Dubá. Po jeho skonu statky dědí jeho syn Zdeněk Kostka. K roku 1466 se Staré letopisy zmiňují, že v době bouřlivých bojů Jiřího Poděbradského s opozicí byly dobyty, vypáleny a pobořeny hrady pana Kostky Hrádek, Dubá a Zlenice. V Roce 1525 je v odhadu panství Komorní Hrádek poprvé písemně zmíněna bělčická tvrz, ale již jako pustá tvrz s příkopem a pustým poplužním dvorem.
Tolik tedy k nejstarším dějinám obce a stručnému úvodu do problematiky tvrzí a jejich držby. Přistupme nyní k popisu terénní a nálezové situace. Tvar návesního rybníka v Bělčicích byl v 60. letech 20. století po úpravě obetonováním výrazně zmenšen (obr. 1). Před vybudováním dálnice, která strhla některé prameny, měl rybník vedle dolního přítoku z místního prameniště ještě přítok horní, který přitékal skrz rybníky na zahradách čp. 11 a čp. 12. Kamenné rozvaliny tvrze zasahovaly do rybníka jako prodloužený kulovitý výběžek, který po přestavbě v 60. letech zmizel. Po vypuštění rybníka v září tohoto roku se na jeho dně se objevily dva masivní do dna zapuštěné otesané trámy a mezi nimi třetí jakoby rozlámaný trám (obr. 2). Tesané hraněné trámy o stranách cca 30 x 40 cm byly vzdáleny cca 120 a 140 cm od západní hrany rybníka, kde stojí čp. 2, vnitřní vzdálenost trámů činila 180 cm. Třetím trámem byly ve skutečnosti dva tenčí trámy tvořící šikmé vzpěry. Situace pro laika nepříliš zajímavá však přináší velice důležitý informační pramen. Materiály uložené pod vodou, díky nepřístupu vzduchu nepodléhá tak silné degradaci. V tomto případu šlo o dubové dřevo, to reakcí v něm obsažených tříslovin s železitými složkami v podzemní vodě, získává černou barvu a postupem času tvrdne a kamení. Pro archeology pak představuje nesmírně cenný materiál, protože průzkumem letokruhů se dá velice přesně určit jeho stáří. Nejdůležitější je pak poslední podkorní letokruh, který určuje rok skácení stromu a to až s přesností na roční období daného roku. Díky dobře zachovaným trámům bylo možné odebrat vzorek pro dendrochronologické datování. Ze vzorku se dalo vyčíst, že se jednalo o dub, který rostl více jak 125 let. Poslední datovaný letokruh byl z roku 1311, k tomu je třeba přičíst 5 až 25 letokruhů bělového dřeva, které se nedochovaly. Datování jsme chtěli zpřesnit odběrem vzorku z dalších trámů, při jejichž očišťování jsme narazili na základovou zeď o tloušťce 70 cm spojovanou na vápennou maltu, se kterou trámy lícovaly. Po odtoku vody a očištění dna rybníka se vyjevila velice zajímavá situace (obr. 3 a 4). Zdivo bylo založeno do kraje rybníka tak, že objekt vystupoval třemi zděnými stěnami do vodní plochy. Trámy zapuštěné do dna, které lícují se základovou zdí, byly navíc ztuženy šikmými vzpěrami tzv. ondřejským křížem. (Trámy byly nejspíš při posledním čištění zkráceny v místě křížení tak, aby nepřekážely pracím.) Toto ztužení mělo jistě svůj konstrukční význam, kolmo zapuštěné trámy díky němu mohly být mnohem vyšší, a mohly tvořit součást nějaké další konstrukce (obr. 6). Nepravděpodobnější se zdá vstupní objekt, snad brána, ke které přes vodní příkop nejspíš vedl dřevěný mostek. V okolí kamenných základů bylo nalezeno jen několik středověkých keramických nálezů a překvapivě také drobná nezdobená zlatá přezka, rovněž středověkého původu (obr. 7). Zdálo, že plocha již neposkytne další objevy, ale další překvapení přišlo se stavebními komplikacemi stavitele. Při kopání základu pro novou betonovou hráz, se stará hráz v místě nepevných naplavenin odtrhla a odhalila nejstarší hráz skládanou z kamene a šedomodrého jílu. Následně byla celá stará hráz stržena a tím se objevil podélný řez původní hrází odhalující podloží s šedomodrými a okrovými jíly, jílovitými písky, naplaveninami a vrstvami novějších náspů a zásypů silnice. Pod zásypy a naplaveninami byly v ose naproti základům odrytých v rybníce objeveny dva zahloubené objekty zaplněné zuhelnatělým dřevem a několika zlomky středověké keramiky. Tyto objekty by mohly být součástí konstrukce, která překonávala vodní příkop od kamenných základů a vycházela v místech, kde dnes stojí čp. 15, jenž je v ideální pozici bývalého poplužního dvora. Nalezené kamenné základy s dřevěnými trámy a navazující situace v hrázi rybníka jsou pozoruhodným a v lokálních dějinách významným nálezem. Navzdory řadě výzkumů z různých lokalit nebylo odhaleno mnoho přístupových a vstupních objektů středověkých tvrzí. Zachovaná konstrukce tzv. ondřejského kříže je nález, který je v běžném archeologickém prostředí unikátní. Díky dendrochronologii můžeme konstrukci datovat do první poloviny 14. století, čímž se řadí do starší fáze výstavby našich tvrzí. Zánik tvrze pak můžeme předpokládat o století později, kdy jej mohly zapříčinit události spojené s působením loupeživých rytířů Jana a Mikše Zúla (1404), stejně tak jako později bouřlivé období husitských válek (1419 – 1434) nebo události pozdější, kdy se proti králi Jiřímu z Poděbrad zformovala katolická Jednota zelenohorská vedená Zdeňkem Konopišťským ze Štemberka (po roce 1465). Bělčický nález upozorňuje na bohatou a zajímavou středověkou historii našeho kraje, jejíž relikty jsou v krajině stále patrné v podobě kostelů, zřícenin hradů, tvrzišť, úvozových cest, ale i v samotných vesnicích, jejichž větší usedlosti stojí na svém místě často již od středověku. Proto je třeba při zemních pracích i stavebních úpravách vést tuto skutečnost v patrnosti, být pozorní a nejlépe zásahy hlásit příslušné instituci, v našem případě archeologům Podblanického muzea v Benešově. Zamezíme tak ztrátě našich nejstarších památek, aniž by byly prozkoumány a mohli tak přispět k poznání historie našeho kraje a domovů.
Katastrální mapa, modře vyznačen rozsah vodní plochy před opravou rybníka, žlutě současný rozsah, šipky směřují na mísa nálezů, tvrziště v kruhu
Stav po vypuštění rybníka, v dolním rohu očištěné zčernalé trámy zapuštěné do dna, 9.9.2017
Očištěné dno se základem kamenné zdi s níž lícují uřízlé dubové trámy ztužené šikmými vzpěrami 18.10.2017
Boční pohled směrem k jihu
Detail začištěného podélného řezu hrází před čp. 15, uprostřed dva středověké objekty zapněné uhlíky z možné přístupové konstrukce, 30.11.2017
Rekonstrukce ondřejského kříže, plnou čarou odhalené konstrukce, tečkovaně doplněný rozsah
Středověká zlatá přezka
